Do Peru jsme letěli z Mnichova přes Madrid, takže změna oproti Vídni, ze které jsme vyráželi na naše poslední cesty. Letadlo nám sice letělo až v sedm večer, ale nechtěli jsme riskovat, že na dráze v Německu nabereme zpoždění, a tak jsme vyráželi z Nepomuku už v osm. Menší zpoždění jsme sice na trase Plzeň – Freising nabrali, ale stejně jsme se na letiště dostali hodně brzy. Dali jsme si tedy v klidu kafe, zapracovali na nové podobě webu a dojedli výborné domácí řízky. Díky, mámo. 👩🏽🍳
Cesta do Madridu celkem utekla, pustili jsme si jenom jeden díl Hospody, trochu dřímli a byli jsme tam. Pak nás čekal asi patnáctiminutový přesun na správný terminál a neuvěřitelně dlouhá fronta na letadlo do Limy. Někde se asi stala chyba, takže se do té už tak dlouhé fronty přidali i lidi, kteří letěli do Buenos Aires. Ale nakonec jsme se do letadla dostali a dokonce jsme si dali bágly do přihrádky nad hlavou, takže jsme je nemuseli mít pod nohama.
Kvůli frontě se ale let zdržel a další čekání jsme absolvovali ještě v letadle, nevíme o co přesně šlo, ale asi to byla zase levá filánž, jako loni cestou do Mexika.
Když jsme asi ve dvě ráno, místo o půlnoci, konečně vzletěli, naservírovali nám ještě jídlo a pak jsme konečně mohli usnout. Pustili jsme si Cimrmana, ale ani jsme ho nedokoukali. Cestovní polštáře z Decathlonu se osvědčily, takže jsme toho docela dost naspali a probrali se asi tři hodiny před přistáním.
Lima je prima
V Limě jsme přistáli asi o hodinu a půl později, než bylo v plánu, což nám až tak nevadilo, protože jsme věděli, že busy stejně jezdí až od sedmi a my měli původně přistát v 5:45. Vyčekali jsme frontu, ukázali se celníkům a byli jsme na místě.
Nevěděli jsme, jak pojedeme do města, ale nakonec jsme zvolili bus za 30 solů (asi 200 Kč) pro oba, který nás zavezl přímo do čtvrti Miraflores, kde jsme měli první ubytování.
Dokonce jsme se mohli ubytovat i předčasně, takže jsme tam hned zamířili. Byl to kousek, ale ubytování Miraflores Center nebylo vůbec dobře značené. V podstatě je to několikapatrový dům se dvorem a v jenom patře si paní Guadeluppe zřídila hostel. Podle adresy jsme věděli, který dům by to měl být, tak jsme do něj vlezli. Ale ani uvnitř žádné značení nebylo. Navíc jsme si zabouchli dveře ven. 😆 Zaklepali jsme tedy na dveře v přízemí, ale tam nám otevřel jen nějaký kluk, který se očividně bál, že ho strčíme do pytle, jako to dělají Švédi dětem v Polsku. 🫣 Takže nám neporadil ani jak se dostat ven, ani kde je to ubytování.
Naštěstí jsme z posledního patra slyšeli nějaké rány, tak jsme tam šli a chlapík nás tam už nasměroval. No měli jsme asi dole zazvonit, jak chtěla Verča, ale Ota nemohl najít jméno té ubytovatelky, takže jsme nevěděli, který zvonek použít.
Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na snídaňo obědo večeři, záleží v jakém časovém pásmu se člověk zrovna cítí být. Šli jsme do podniku Dos Tenedores y Más, který jsme si vyhlídli na Google. Vypadal sympaticky, ale zaskočila nás cena kolem 50 solů (cca 300 Kč) za jedno jídlo a tak jsme se rozhodli dát si jenom jednu porci a případně se dorazit někde na kafíčku. Jenže to, co nám přinesli, byla taková kopa Ceviche (syrová ryba naložená v limetkové šťávě), že jsme už ani hlad neměli.
Vydali jsme se tedy na průzkum Limy, nebo spíš naší čtvrti Miraflores. Došli jsme k pyramidě Huaca Pucllana. Sedmistupňová hliněná pyramida sloužila jako obřadní a správní centrum pro oblast okolo dnešní Limy mezi lety 200 a 700 našeho letopočtu. Nám se ale nechtělo čekat hodinu na komentovanou prohlídku a tak jsme šli zpátky k pobřeží na další zajímavost hlavního města Peru.
Tou jsou tzv. Malecóny neboli vyhlídky na oceán z vysokých útesů. Tam jsme si dali pomerančový džus u sympatického stánku Beso Francés, chvíli jsme pozorovali paraglajdisty a pokoušeli se nasát atmosféru nové země.
Pak jsme se vydali dál hledat kafe, ale nedařilo se nám to a tak jsme si místo toho koupili nějaké snacky a vodu a šli jsme zpět na ubytování. Tam na nás dolehl jetlag a tak jsme první den v Limě už nic dalšího neviděli. I tak jsme nachodili asi 12 km. Večer jsme si ještě objednali autobus, abychom se pozítří dostali do Parasacu, a šli jsme spát.
Cestování Metrpolitanem a historické centrum
Druhý den v Limě jsme hned ráno šli shánět věci. Za prvé jsme šli koupit simku, abychom byli online a mohli hledat dobré podniky. Zašli jsme do turistického centra u parku Johna Kennedyho a během chvíle jsme měli esimku s 30 GB dat.
Pak jsme museli koupit opalovací krém, protože jsme se už stihli první den solidně připálit na krku. V lékárně měli jen moc velké a moc drahé balení a tak jsme pochodili v malém obchůdku hned vedle. Už namazaní jsme se šli podívat, odkud nám má následující den ráno jet autobus do Paracasu. Podle map se nám to totiž nějak nezdálo a ani na místě to nebylo o moc lepší. Zadaná adresa byl nějaký hostel, kde ale nic o autobusech netušili, nebo nerozuměli. Zašli jsme si aspoň na kafe naproti přes ulici a dali se do řeči se dvěma turistkama z Nizozemí, které právě v tom hostelu bydlely. Ale ani ty nám neporadily. Nezbylo nám tak nic jiného, než doufat.
Dále jsme měli na programu prohlídku historického centra Limy. Dostali jsme se tam Metropolitanem, což je autobus jezdící ve vyhrazeném pruhu a funguje vlastně jako metro.
Vystoupili jsme na zastávce Estcion central, jak nám poradila naše ubytovatelka, která mám taky půjčila kartu na MHD. My jsme si ji jen nabili a jedna cesta nás každého vyšla na 3,20 solů.
Z hlavního nádraží jsme šli procházkou na náměstí Plaza de Armas, kde stojí katedrála a další významné budovy jako sídlo prezidenta a radnice. Čekali jsme průvody k oslavě Velikonoc, byl totiž Zelený čtvrtek. Lidí sice bylo hodně ale nic extra se v centru neděli. Jen všichni měli v ruce palmové listy.
Prohlédli jsme si i další památky v okolí centra jako nejstarší dům v Limě nebo kostel sv. Františka, ale všechno jenom z venku. Jediný kostel, do kterého jsme se dostali, byl Santo Domingo.
Jelikož jsme měli čas, šli jsme zase na Metropolitano a dojeli až do čtvrti Barranco, která měla být barevná a poklidná. To se sice potvrdilo, ale dohromady tu taky nic moc extra nebylo. Dali jsme si ale obědo večeři a napotřetí Metropolitanem vyrazili zpět na ubytování.
Poslední cesta byla výživná, protože bus byl narvaný k prasknutí a to jsme jeden nebo dva nechali ujet. Peruánci při vystupování nijak neuhýbají a tak jsme si museli doslova prorvat cestu ven, jinak bychom jeli asi až zpátky do centra. Večer jsme koupili nějaké autobusy a ubytování na další dny a šli jsme spát.
